Hrad Strakonice, obrostlý stoletými kameny a tichými chodbami, je místem, kde se čas zpomaluje. Lidé tu chodí pomalu, mluví tiše a občas se zastaví, jako by čekali, že zpoza rohu vyjde někdo, kdo už dávno nemá dýchat.
Jedna z nejstarších legend, kterou si tu mezi sebou šeptají i ti, kteří na duchy nevěří, je příběh Bílé paní. Říká se, že se jmenovala Perchta. Byla dcerou mocného Oldřicha z Rožmberka a nikdy nepoznala volbu. Její osud byl rozhodnut dávno předtím, než mohla promluvit. Provdali ji za Jana z Liechtensteina, muže, kterého nenáviděla víc, než byla schopna pochopit.
Když zemřela, oblékli ji do bílých šatů. A v těch se také začala zjevovat. Tichá, chladná a krásná jako první sníh. Lidé říkali, že její výraz předpovídá budoucnost. Když se usmívala, znamenalo to štěstí. Když byla smutná, někdo z Rožmberků měl brzy zemřít.
Za života byla Perchta jiná než ostatní šlechtičny. Nebála se sklonit k chudým, podávala jim jídlo vlastníma rukama. A na její památku se i po staletích na hradě ve Strakonicích rozdávala medová kaše. Každý rok, těsně před svátkem Panny Marie v srpnu, se na nádvoří sešli lidé. Johanité tam postavili kamenný stůl, který stojí dodnes, chladný a němý svědek dávné dobroty.
Ale časy se mění a dobrota má často krátký dech. V roce 1784 se panství rozhodlo z povinnosti vykoupit. Založili nadaci, věnovali jí pozemky pod nádražím a místo, kde se kdysi podávala kaše, začali lidé nazývat „Na medové kaši“. Tradice pomalu utichla, ale ještě v roce 1788 se na hradě rozdával chudým alespoň jeden krejcar, krajíc chleba a žejdlík piva. Ne z lidskosti, spíš ze strachu.
Lidé věřili, že v noci hradními chodbami procházejí duše těch, kteří kdysi křičeli v mučírně zvané Rumpál.
Nakonec bylo i toto ukončeno. Chudí dostávali almužnu z městské chudinské kasy, do které maltézští rytíři vložili 213 zlatých. Číslo, které dnes nic neznamená. Ale tehdy to byla cena za ticho. Za to, aby se Bílá paní už nezjevovala.
Ale ti, kdo znají hradní zákoutí, vědí, že když se v noci mlha snese na nádvoří a vítr si hraje s okenicemi, někdy se mezi stíny mihne postava v bílém. Nepláče. Ani se neusmívá. Jen připomíná, že zapomenout se nedá všechno.
