Byly to jiné časy. Časy, kdy slova měla váhu, a jména, která lidé stavbám dávali, nevznikala z potřeby odlišit se, ale z potřeby porozumět. Když se z písku na březích Otavy zrodilo město, obklopovala ho tma lesů, hlubokých a tichých, kde vládla zvířata a člověk byl jen hostem, který se učil poslouchat.
Lidé tehdy snili o mostu. Ne o mostu, který jen spojuje dva břehy, ale o mostu, který přináší klid. O mostu z kamene, trvalém jako jejich víra, že město vydrží. A tak začali stavět. Pomalu, s úctou ke každému kvádru, který skládali do pevného ticha nad řekou.
Když bylo dílo dokončeno, stála před nimi otázka, kterou se nikdo nahlas neodvážil vyslovit: Jak ho pojmenujeme? Most bez jména je jako příběh bez konce. A právě tehdy se to stalo.
Z lesa, z místa, odkud se málokdo vracel beze strachu, vyšel jelen. Ne král lesa, ale zbloudilý poutník, který nevěděl, že se stal symbolem. Poplašený lidmi, jejich hlasy a neklidem nového světa vběhl na most a přešel ho, aniž by se ohlédl.
Lidé zmlkli. A v tom tichu poznali, že odpověď přišla sama.
Od toho dne most nese jméno, které připomíná okamžik – tichý, téměř neviditelný – kdy divoká příroda překročila práh lidského světa. Jelení most. Tak prosté, tak silné. A možná právě proto se to jméno uchytilo navěky.
