Na ostrohu mezi dvěma řekami, tam, kde mlhy houstnou jako krevní podlitina a stromy vrhají příliš dlouhé stíny, vzniklo za okupace něco, co se v učebnicích dějin označuje za odboj. Místní tomu ale říkali jinak. Zvíkováci. Zpočátku šepotem, později už jen šeptem strachu. A pak… nebylo ticho vůbec.
Zvíkováci se vryli do paměti jižních Čech jako temný plamen odporu. Nejslavnějším z nich byl Josef Rajskup. Spolu s Josefem Průšou patřili k vůdcům, ale vůdcem tu nebyl nikdo — všichni byli jen stíny mezi stromy.
První skrýš si vykopali u hajnice Lísek. Malá, dusivá nora. Vlhká, temná, neklidná. Postel tvořily pytle se senem, zbraně se schovávaly pod kůrou. Pomohla jim Anna Bartošová, penzionová paní s očima, v nichž se dalo utopit víc než jen zbytek morálky. Potraviny nosil rolník Charvát, tiše a pravidelně, jako by krmil vlastní hříchy.
Ale nora byla malá. A tak vznikla nová skrýš — na Krkavčině, v houštině, kam ani slunce nevkročilo bez strachu. Tam se ukrývali váleční zajatci, tam praskaly větve pod tíhou tajemství.
Pak přišel listopad 1943. A s ním zatýkání v Příbrami. Největší, nejhlubší, nejtemnější. Rajskup unikl — a tím se stal nebezpečným. Příliš živý, příliš nedotknutelný. Podezření, že zradil, mu viselo kolem krku těžší než olovo. Partyzáni rozhodli: smrt. V Sedlci ho dovedli k Zadním Boudám. Neozval se výkřik. Jen dvě rány, duté jako pravda. A pak ticho lesního hrobu.
Dnes tu stojí pomník. Kamenný, chladný, nedostatečný. Má připomínat dvacet jedna mrtvých. Dvacet jedna hrdinů. Anebo dvacet jedna nešťastníků, kteří věřili, že odpor má smysl.
Nedaleko vede stezka. Partyzánská. Projdete ji za hodinu. Ale tu tíhu, kterou v sobě nese, nepřenesete už nikdy.
