Helfenburk kdysi stával hrdě nad krajinou, kam jen oko dohlédlo. Jeho zdi byly silné a tiché jako paměť sama. Lidé z podhradí věřili, že právě za těmito zdmi se ukrývá bohatství — poklady po dávných pánech, které zůstaly zapomenuty spolu s jejich jmény. A když vítr kvílel mezi hradbami, šeptali si, že to pláčou právě ony poklady. Nechtějí být zapomenuty. Touží po vysvobození.
Jednoho roku na Květnou neděli šel chalupník Kazda do lesa. Neměl v plánu hledat bohatství. Jeho touha byla prostší — ulovit něco k obědu pro své děti, naplnit sváteční stůl. Ale když se vracel s prázdnou, uslyšel z hradu zvuk, který ho znepokojil. Pláč. Dětský, tichý a neodbytný. Napadlo ho, že se do jedné z jeho pastí možná chytilo dítě. Šel za tím zvukem. Vedl ho k otvoru ve skále, z nějž sálal chlad a ticho. Vstoupil.
Na konci úzké chodby se ocitl v místnosti, která připomínala chlév. Stálo v něm dvanáct černých krav. Mlčky se na něj otočily a jejich pohled byl tak pronikavý, že Kazda cítil, jak mu srdce sevřel led. Utekl. A když se venku ohlédl, otvor zmizel. Jako by tam nikdy nebyl.
Doma o tom vyprávěl. Všichni ho poslouchali s údivem. I Barták, muž, kterému vždy víc záleželo na zlatě než na lidech. O týden později, opět na Květnou neděli, se vypravil na Helfenburk s krumpáčem v ruce a leskem v očích. Podle vyprávění našel skálu, z níž vystupoval modrý plamen, a začal kopat. Brzy se otevřela chodba a on spatřil, co hledal. Poklady. Hromady zlata, kameny, které zářily i bez slunce.
Ale nebyl sám. Ze stínu vystoupil skřet. Jen na okamžik, jen pohled. Ale to stačilo. Barták se lekl a utekl. A už nikdy se k Helfenburku nevrátil. A už nikdy po žádném pokladu netoužil.
