V jihozápadním koutě Blatenska, kde mlha objímá pole a stromy šeptají dávné příběhy, leží kámen. Říkají mu Kadovský viklan. Nepatří tam. Anebo možná patří víc než kdokoliv jiný. Nese v sobě příběh hříchu a trestu.
Kdysi dávno žili ve Slatině dva sedláci. Bohatí, ale prázdní. Jejich pole dělil mezník — obyčejný kámen, který však v jejich očích znamenal moc. Jedné noci ho jeden z nich přenesl o kus dál, aby ukradl půdu sousedovi. Druhý to ráno poznal a další noci vrátil stejnou mincí. Hra bez konce, až do chvíle, kdy se v temnotě setkali.
Slova nestačila. Pěst nahradila jazyk. A pak přišel ten, koho volat neměli. Ďábel. Jeden z nich mu slíbil duši, výměnou za to, že zarazí mezník do země navždy a rozhází po poli balvany.
Čert vzlétl, vytrhl kus skály v Brdech, ale než stačil kámen doručit, kokrhal kohout. Balvan mu vypadl z rukou — dopadl u Kadova a stal se Viklanem. Ráno našli sedláka klečet u mezníku, s očima prázdnýma a rukama ztuhlýma. Duše byla pryč. A kámen zůstal — němý svědek lidské pýchy a ceny, kterou za ni někdy platíme.
